Ves, která měla vymřít: Vysídlený Neratov proměnil farář v turistický cíl

Jul 26

www.ihned.cz, 26. července 2016
Autor: Martin Biben

 

  • Sdružení založené v devadesátých letech místním farářem a několika přistěhovalci z Prahy a Českých Budějovic stojí za nevídanou proměnou.
  • Z kostela, do něhož kdysi přicházely tisíce poutníků, stály jen obvodové zdi. Dnes ho jezdí obdivovat desetitisíce lidí ročně.
  • Na proměně místa se podílelo místní sdružení, které provozuje penzion, hospodu, zahradnictví či bydlení pro lidi se zdravotním handicapem.

 

Největší důkaz zmrtvýchvstání kdysi prakticky vysídlené vesnice na česko-polské hranici se tyčí na stráni nad ní. Opravený kostel svítí novou žlutou omítkou, na první pohled upoutá jeho moderní vzdušná střecha vyrobená ze skla a dřeva. Opravený je i působivý interiér se zavěšenou grafikou Panny Marie, vznášející se na místě pomyslného oltáře.

Ještě před dvanácti lety přitom z kostela, do něhož kdysi přicházely tisíce poutníků, stály jen obvodové zdi. Dnes ho jezdí obdivovat desetitisíce lidí ročně. Podobně se proměnil celý Neratov.

Po prohlídce kostela mohou turisté sestoupit podél obnoveného jabloňového sadu a penzionu do restaurace u hlavní silnice. Nebo se občerstvit v blízké kavárně, která sídlí v opravené bývalé škole s výrazným nápisem Sdružení Neratov na bílé fasádě. Tady se vyplatí zastavit nejen kvůli kávě.

Sdružení, založené v devadesátých letech místním farářem a několika přistěhovalci z Prahy a Českých Budějovic, stojí za nevídanou proměnou, kterou kdysi zdevastovaná sudetská obec v posledních dvaceti pěti letech prošla. Na původně úzkou skupinu lidí tehdy nenápadný půvab neratovského údolí zapůsobil natolik, že se sem rozhodli přistěhovat. Dnes vedou organizaci s více než stovkou zaměstnanců.

Ve spolupráci s církví obnovili kostel, provozují penzion, hospodu, zahradnictví, prádelnu, chráněné pracoviště, dílny a bydlení pro lidi se zdravotním hendikepem.

Šedesát stálých obyvatel Neratova tak tvoří až na výjimky právě členové sdružení, jejich zaměstnanci a hendikepovaní klienti.

Leckomu to připadá jako malý zázrak. Pro jeho vysvětlení je třeba se vrátit zpět mezi strohé a chladné zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie. A seznámit se s hlavním hrdinou příběhu, neratovským farářem Josefem Suchárem.

 

Neratov 1989 aŽ 2016

Stav Neratova byl v roce 1989 více než tristní.

Vesnici dominovala ruina barokního kostela, ze kterého zbyly jen obvodové zdi. Pod ním chátralo několik chalup, ve kterých žili poslední dva obyvatelé.

Neratov v roce 2016 je vesničkou v alpském stylu.

Všemu vévodí originálně opravený kostel, v údolí jsou dva penziony, hospoda, kavárna, koná se tu
divadelní festival.

Trvale zde žije 60 obyvatel.

 

Sežeň si ovečky, uslyšel farář

Ještě v osmdesátých letech minulého století Suchár pracoval jako vyučený provozní elektromontér v brněnské továrně a snil o tom, že jednou přijde šance být legálně knězem.

Teologii vystudoval tajně, stejně tak komunistické tajné policii uniklo jeho kněžské vysvěcení.

O víkendech však Suchár jezdil už od dětství do letního tábora v lesích u Klášterce nad Orlicí.

“V roce 1987 jsem už jako vedoucí připravoval orientační závod a dostal se poprvé až k Neratovu a k ruinám kostela. Hrozně se mi to místo líbilo, i jak tehdy vypadalo. V duchu jsem se od té chvíle modlil, aby jednou přišla šance působit jako oficiální kněz a abych mohl udělat všechno
pro to, aby se místo mohlo opravit,” vypráví.

V té chvíli mohl jen málokdo tušit, že nové poměry přijdou velmi brzy. Po listopadu 1989 Suchár brzy vyrazil do Hradce Králové a přihlásil se biskupovi Karlu Otčenáškovi, který se čerstvě vrátil z vězení.

“Dal mi farnost v nedalekém Kunvaldě a za půl roku jsem k narozeninám dostal ještě jedenáct dalších farností, mezi které patřil i Neratov. A protože sliby se mají plnit, tak jsme se s lidmi, se kterými jsem spolupracoval v Rokytnici, i s některými rodinami, které sem jezdily na chalupu, rozhodli, že ten kostel nejprve alespoň vyklidíme, vyčistíme,” říká Suchár.

Samotný Otčenášek nejdříve podporu důkladné opravě kostela nechtěl dát. “Namítal, že tam nikdo není, že není pro koho, navíc by se o kostel neměl kdo starat. Řekl, že si mám nejdříve najít ovečky,” vzpomíná farář.

Jenže v té době už začínalo působit a rozšiřovat se občanské sdružení založené v roce 1992, které mělo za cíl obnovu nejen kostela jako poutního místa, ale i života ve vsi.

A plánovalo také péči o postižené lidi. “Když nás tu už žilo asi čtyřicet − byly to hlavně rodiny, které si vzaly do pěstounské péče nemocné děti, lidé s hendikepem, lidé, kteří se vrátili z výkonu trestu a neměli kde být − šel jsem za panem biskupem znovu.”

Tentokrát už kněz uspěl. Otčenášek svolil a farář Suchár a sdružení mohli začít shánět peníze a věnovat kostelu více času. “Konečně jsme mohli začít přemýšlet o nové střeše,” vzpomíná dnes Suchár.

Nějaký čas to ale ještě trvalo. Vlastní stavební práce začaly v roce 2004, ojedinělou střechu ze dřeva a skla dostal kostel v roce 2007. Mezitím však sdružení dokázalo zakoupit a začít obnovovat zchátralý objekt školy, dům, kde je dnes penzion, i některé další nemovitosti.

“Pracovali jsme na tom, aby to tady trochu vypadalo, když sem přijdou poutníci, někdo je přivítal, byl tu obchod, hospoda, zahradnictví. Aby si lidé něčím vydělali na sebe, měli práci,” vysvětluje farář.

 

Údolí teď živí sto třicet lidí

Dvaadvacetiletý David Havlíček, který právě zalévá zeleninu v zahradnictví pod hlavní silnicí, je jedním z klientů neratovského sdružení. “Dřív jsem dělal na farmě, ale tady je to lepší. Je to tu fajn, jsou moc hodní,” říká mladý muž s mentálním postižením, který tady našel nejen práci, bydlení a přátele, ale zahrál si i divadlo.

V jedné z her, kterou s místními secvičili mladí herci z pražské DAMU, dostal roli Vinnetoua.

Zahradnictví pěstuje mnoho druhů zeleniny a dodává hlavně do hospody a jídelny nebo ji prodává přímo na místě. O kompost, hlínu či plení se tu stará ještě dalších pět Havlíčkových kolegů. Mají samozřejmě svoji asistentku, šéfku.

Podobným principem se řídí i další chráněná pracoviště sdružení. Třeba řemeslné dílny Kopeček v blízkých Bartošovicích. Tam vyrábějí keramiku, košíky, mají šicí dílnu, tiskárnu, tkalcovskou dílnu. Práci tu získalo celkem 28 lidí s postižením i bez něj. “Jinde mě kvůli problémům se zády a psychickým potížím odmítali, tady mě vzali a jsem tu moc spokojená už čtvrtým rokem. Z koníčka mám najednou práci,” říká například tkadlena Dagmar Vašková.

Nemocní i zdraví pracují také v jídelně provozované sdružením, v restauraci, obchodě se smíšeným zbožím a suvenýry, v bufetu v léčebném ústavu v Žamberku či v prádelně. V dílně sdružení montují i díly pro blízké podniky Assa Abloy a OEZ.

Organizace provozuje v Neratově rovněž penzion a v Bartošovicích základní speciální školu, od září už se třemi třídami pro 18 dětí.

Dvaceti pěti lidem poskytuje i chráněné bydlení, někteří další bydlí v samostatných bytech v širším okolí Neratova. Stará se také o děti, které žijí v pěstounských rodinách.

Díky podnikání si sdružení zhruba na polovinu nákladů vydělá samo. Zbytek tvoří dotace z ministerstva práce a sociálních věcí, peníze z nadací a dary. V loňském roce dokonce zvládlo být v plusu, když jeho náklady činily dvacet sedm milionů korun a výnosy byly o milion a půl vyšší.

 

Festival, kde hrají profesionálové s nemocnými

Neratovští pracují hodně a je to všude kolem vidět. Myslí ale i na zábavu a kulturu. Mezi zahradnictvím a silnicí právě vyrůstá improvizovaná dřevěná divadelní scéna, na které se od pátku do neděle vystřídá sedm divadelních souborů s deseti představeními.

Ve všech budou, často spolu s profesionály, hrát hendikepovaní lidé. Třetí ročník festivalu s názvem Menteatrál, který má podtitul Festival divadel pracujících s lidmi s mentálním postižením, organizují studenti a absolventi pražské DAMU.

“S neratovským sdružením spolupracujeme už šest let. Nacvičili jsme třeba Romea a Julii, Vinnetoua, Frankensteina, pro letošek jsme na festival připravili takzvané stolní divadlo, kdy herci i publikum sedí u jednoho stolu. Plus vystoupení skupiny Mentallica, kterou tvoří z většiny klienti sdružení,” říká ředitel festivalu Jan Čtvrtník, když na chvíli odloží z ruky vrtačku, s níž spolu s dalšími kolegy montuje scénu složenou z dřevěných lišt a prken. Ta bude zastřešená, samozřejmě s jevištěm, hledištěm i ochozem.

“Přijde nás to levněji než pronájem velkého šapitó,” říká Čtvrtník. Na festival kromě pražských a místních herců přijedou i soubory z celé země, plus Slovenska a Polska. Zahraje i Lenka Dusilová a kapela The Fork.

Kromě divadelního festivalu se v Neratově každý rok konají poutní slavnosti, adventní i jiné koncerty, třikrát ročně je řemeslný jarmark.

 

Ještě není hotovo, chybí pivovar

Na otázku, jestli ho pohled na zdařile obnovený život v neratovském údolí těší, farář Josef Suchár odpovídá střízlivě: “Já spíš vidím, co je tu potřeba ještě udělat.” A na prvním místě zmíní, trochu překvapivě, vybudování pivovaru.

Není to nereálná myšlenka. Sdružení už má na stavbu přislíbený úvěr a zajištěnou vodu. Navíc má podle kněze velmi silný důvod pro jeho zbudování. Zavazuje prý sama historie a odkaz dřívějších budovatelů poutního místa. Původní neratovský kostelík stál na místě nynější kapličky na hřbitově. Až když nestačil návalu poutníků, bylo rozhodnuto vybudovat nový, rozsáhlejší poutní areál. Ale ve chvíli, kdy byly hotovy základy, se představení řádu servitů nepohodli s místními radními, protože ti jim nepovolili právě stavbu pivovaru. Mniši se naštvali tak, že odešli do Králík a postavili tam klášter.

Dnešní kostel nechal dostavět až hrabě Nostic Rejnek z Rokytnice, ovšem už ne jako rozsáhlejší projekt s více budovami, ale jako poutní kostel. “A my, abychom to poutní místo dokončili, prostě musíme ten pivovar dostavět,” říká kněz a lišácky se přitom pousměje.

Pivo, které se tu bude vařit, už má navíc název. Duchovní Suchár se tomu sice brání, ale místní si v anketě vybrali. Má se jmenovat Farář.

 


Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Skip to toolbar