Evropské fondy nejsou spasitelem, pro mnohé však jedinou šancí

Aug 07

Zdroj: Hospodářské noviny, 23. 11. 2010
Autor: Petr Zahradník

 

Nedávno jsem se účastnil další z diskusí, kde někteří účastníci kritizovali evropské fondy. Oč méně o nich věděli, o to zarputilejšími byli jejich kritiky, ba kdyby mohli, totálními likvidátory. Během této debaty jsem opět vyslechl úvahy o iracionálním dělení jisté značné finanční sumy, jež se nám jako “zázrak” odkudsi nabízí, přičemž bychom byli bloudy, kdybychom tohoto “zázraku” nevyužili. K zaslechnutí byla i – bohužel – obvyklá analogie s RVHP.

Na druhou stranu jsem nikdy podobný typ kritiky nezaslechl od těch, kdo jsou o evropských fondech dostatečně informováni. To vůbec neznamená, že oni fondy nekritizují; jejich kritika však rozhodně není likvidační, povrchně výsměšná a furiantská. Hovoří spíš o tom, co vše by se mělo zlepšit pro to, aby systém jejich využívání fungoval lépe.

Na tomto místě je nutné snad ocenit například i velmi razantní odpůrce eurozóny, jejichž argumentář je vybaven podstatně odborněji a jimž vzdorovat dá větší “fušku” v porovnání s obvykle mimořádně povrchními odmítači využívání evropských fondů.

Přínosnost naznačené diskuse pro mne osobně spočívá především v tom, že mne opětovně vede k ujasnění si toho, proč opravdu evropské fondy v rámci našeho integračního uskupení potřebujeme. Proč tedy a které to jsou?

Evropa se již před více než 50 lety rozhodla, že bude vytvářet “bezbariérový” jednotný trh, což se v roce 1993 v zásadě podařilo. Na počátku 90. let svoje rozhodnutí ještě zesílila posvěcením cesty ke společné měně, jež se stala skutečností v roce 1999.

Nicméně jednotný trh a společná měna (byť stále neplatící ve všech zemích unie) nepokrývají jednolitou EU. Mezi jednotlivými zeměmi a především regiony stále existují propastné rozdíly v jejich ekonomické vyspělosti. A přesně to brání zapojení těch chudších do obchodní výměny, výrobní či vědecké spolupráce, investičních toků.

Mezi bulharským regionem Severozapaden s necelými 30 procenty unijního průměru a Vnitřním Londýnem s více než 330 procenty tohoto průměru je naskládáno 269 dalších regionů v celé EU. Čím méně vyspělý region, tím menší je jeho možnost do prostředí jednotného trhu efektivně vstupovat. Pokud region bude ležet kdesi na periferii, nepovede do něj jediná kloudná dopravní komunikace, podnikatelské prostředí v něm kvůli nekvalifikované, nevzdělané a neinformované pracovní síle bude “hynout na úbytě”, je zřejmé, že šance, že se tento region zapojí do moderních a rozvojových, ale i sociálně potřebných aktivit, které společný prostor v Evropě nabízí, je téměř nulová.

Nebude vědět, že se zapojit má. Nebude mít, jak se zapojit a za co se zapojit. A i kdyby se mohl zapojit, nebude mu to nic platné, protože jeho momentální potřeba rozvoje je zkrátka jiná – méně sci-fi.

U takového regionu téměř beze zbytku platí analogie o tom, k čemu by bylo v chudičké vesnici se zuboženým a nevzdělaným obyvatelstvem, zvyklým se dřít v primitivních podmínkách na poli, luxusní nákupní centrum či výzkumné zařízení sloužící k bádání o nejšpičkovějších vědeckých poznatcích. Odpověď je jasná: k ničemu!

V luxusním nákupním středisku by neměl kdo z vesničanů nakupovat, a to by brzy zkrachovalo. Ve špičkovém vědeckém ústavu by nikdo z nich nejen nemohl pracovat, ale i jeho výsledky by pro onu vesnici byly zcela nepoužitelné. Její rozvojové potřeby jsou totiž podstatně prozaičtější a primitivnější: mít důstojné spojení se světem, mít šanci se lépe a kvalitněji vzdělávat a pracovat, zlepšit svou životní úroveň tak, aby jediným motivem a fakticky i projevem pudu sebezáchovy nebylo co nejdříve z chudého regionu “vypadnout”.

A právě k tomu, aby se ona podprůměrná a chudobnější část Evropy stala méně zaostalou a současně aby celá Evropa jako celek nestagnovala, ale naopak byla alespoň schopna držet krok s dalšími globálními konkurenty, máme zde evropské fondy.

Pod touto rouškou se skrývá několik finančních zdrojů, financovaných společným rozpočtem EU. To je v absolutní sumě sice významné (přibližně 500 mld. eur na období 2007-2013), jenže v relativní již méně, jde jen o 0,5 procenta unijního HDP. A tyto zdroje se pak rozpadají do stovek a tisíců konkrétních programů a oblastí podporovaných jejich intervencemi.

Nejsou tedy spasitelem pro ty chudší a nástrojem rozvoje pro ty kompetentnější, pouze dílčím akcelerátorem. Ano, zajisté! Jejich využívání v praxi je spojeno se spoustou projevů neefektivnosti, zneužívání, korupce, plýtvání. To však ale neznamená, že jejich užitečnost v tak rozdílně vyspělé Evropě je nulová. Naopak – při veškeré snaze vědomé chyby jejich využívání napravit – je to pro mnohé regiony jediná startovací šance, aby se i ony mohly cítit být skutečnou součástí Evropy.

 

Petr Zahradník
ekonom, vystudoval Columbia University v New Yorku, Lovaňskou univerzitu v Belgii i pražskou VŠE. Celý profesní život se věnuje evropské integraci; pracuje v EU Office České spořitelny, přednáší na New York University v Praze a je člen NERV a dalších poradních sborů ve vládních, veřejných a také akademických institucích.


Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Skip to toolbar